Miloš Potiška
Fakta
Miloš Potiška, narozen v roce 1973.
Za socialismu začínal jako drobný vekslák, který prodával u frekventovaných silnic cigarety, alkohol a keramiku. Začátkem devadesátých let pak dělal u „čepičářů“, což byla zvláštní parta novodobých podnikatelů, kteří měli obchůdky se suvenýry na těch nejcennějších místech starobylého centra Prahy a kteří vydělávali hlavně na tom, že prodávali cizincům cetky, trička a různé druhy čepic a kožešinových ušanek.
Při práci pro „čepičáře“ se mu poprvé v životě stalo, že měl bouchačku u hlavy. Stalo se to při akci, kdy chtěl znepřátelený gang vydírat jednoho z čepičářských bossů. „Od tý doby si dávám velkýho majzla, abych byl vždycky rychlejší. Abych neměl kvér u hlavy já, ale spíš moji protivníci,“ říká Miloš Potiška.
Později se dostal do vyšších kruhů organizovaného zločinu. Dostal nabídku, aby dělal v cizině řidiče a bodyguarda jednomu bohatému bossovi. Boss patřil do skupiny mezinárodního obchodu s narkotiky. Parta jela v hašiši, extázi, ale i koksu. A řídila obchod s drogami v jedné části Evropy.
Tohle angažmá trvalo tři roky. Pak bossa a jeho kumpány pozatýkali. A Potišku taky. Hrozilo mu přes deset let vězení. Ale nakonec dostal čtyři, a ve finále si odseděl „jen“ 29 měsíců. Od té doby seká latinu. Tedy až na spolupráci s Krejčířem.
S ním se seznámil někdy kolem roku 2002 přes drogy. Když byl Krejčíř ještě v České republice a řádil tu jako černá ruka, měl občas potřebu šňupnout si kokain.
V roce 2010 pak odjel Potiška za Krejčířem do Jihoafrické republiky a dělal mu tam pravou ruku. Vydržel tam téměř dva roky. Pak se z JAR raději stáhnul a vrátil se do Evropy.
Foto
Proč se nebojí
„JMENUJI SE MILOŠ POTIŠKA. A Z KÁČKA STRACH OPRAVDU NEMÁM…“
Ústřední postavou mé nové knihy „Padrino Krejčíř – Afričan“, která vyšla 9. října 2014, je samozřejmě uprchlík Radovan Krejčíř. Ale tím, kdo je trumfem a klíčovou postavou celého příběhu, je jeden z vypravěčů zákulisí mafiánského života kolem Krejčíře. V knize se tento muž jmenuje jen „Miloš“.
Od prvního setkání až do posledních schůzek před odevzdáním knihy do tiskárny jsme spolu byli domluveni, že nebudu v knize zveřejňovat jeho příjmení. Bylo to jeho přání, které vyslovil na samém začátku.
Jenže těsně před vydáním knihy nakonec došlo k tomu, že i on souhlasil se zveřejněním svého příjmení a fotografie.
Všem čtenářům knihy proto dlužím odpověď, jak k tomu došlo? Proč „Miloš“ nakonec souhlasil s odtajněním své identity?
Dopředu říkám, že si Miloše za jeho rozhodnutí velmi vážím. Postavil se k tomu čelem a jako správný chlap.
Když si totiž dočetl rukopis knihy, řekl: „Stejně budou všichni, kdo se kolem Radka pohybují, vědět, kdo jsem. Kdo je Miloš, který vypráví část tohoto příběhu.“
„A vy byste byl ochoten vyjít z anonymity?“ ptám se ho.
„Teď, když o tom takhle přemýšlím… Mě je to vlastně jedno. Jestliže mám umřít, tak ať se lidi aspoň dozví, kdo Radek doopravdy je. On není žádný podnikatel, jak o sobě rád prohlašuje. Označovat Krejčíře za podnikatele, je urážkou všech živnostníků a normálních podnikatelů. Protože slovo podnikatel v Krejčířově podání se rovná výnosu z trestné činnosti. Ani já sám nejsem svatý a právem mě lidi budou nazývat kriminálníkem, ale já si to na rozdíl od Radka umím přiznat. Taky chci říct, že všechno, co říkám, jsem zažil, nebo jsem slyšel přímo od zúčastněných osob. Jsou to mé úsudky a myšlenkové pochody založené na tom, jak jsem vnímal Krejčířovo okolí a jeho samotného,“ dodal Miloš Potiška.
Ano, teď už to říct mohu, dal mi k tomu svolení. Ten muž, korunní svědek kauzy Krejčíř, se jmenuje Miloš Potiška. Je to jeho bývalá pravá ruka.
Do hlavního textu knihy jsem jeho příjmení z časových důvodů nestihl zapracovat. Tak jsem zveřejnil jeho příjmení alespoň do obrazové přílohy knihy.
Miloš Potiška připouští, že tím, co zveřejnil v knize, může vyvolat podrážděnou reakci od Krejčíře. Ale tvrdí, že strach nemá.
„Ano, ta kniha ho zřejmě k nějaké akci vyprovokuje,“ říká s úsměvem.
„A jste připraven na nejhorší?“ ptám se ho.
„No, víte co. Nikdo není připraven na nic. Všechny věci, jako je moc, strach, síla atd., jsou jen iluze, které okolí buď akceptuje, nebo ne. Pro všechny je lepší, když toto neakceptují. Tím vás nikdo nemůže vlastnit a strašit. Toto jsou věci, které málokdo chápe, ale na tom je postavená nadvláda a teror. A je pravda, že nikomu se nechce umírat, speciálně ne mně, po tom všem, ale schovávat se nebudu,“ reaguje Potiška. A po chvilce mlčení ještě dodává: „Když mě budou chtít sundat, tak to prostě udělají. Schovávat se nebudu. Nikdy jsem to nedělal a dělat nebudu.“
A jakou měl vlastně motivaci, když souhlasil s tím, že bude vyprávět, co zažil u Krejčíře? „Určitě mi nejde o zviditelnění. Ba naopak. Vím, že mi to neprospěje, ale nemůžu skousnout to, že se Radek chtěl zabavit mě a mé přítelkyně a že v Jihoafrické republice zemřeli mí přátelé, jen proto, že mu půjčili peníze, nebo že byli účastníky v jeho kriminálních aktivitách, což se jim stalo osudným. I ti, kdo mu pomáhali a mysleli to s ním dobře, na které nikdy nemyslel ani v České republice. Frajer, malinko zapomněl, že doba feudalismu skončila někdy, jestli si vzpomínám dobře, v roce 1848. A je pravdou, že i když jsem se ve stínech tohoto polosvěta pohyboval a vím, jak neúprosná pravidla podsvětí má, tak jsem přesvědčen, že Radek to přehnal a překročil jistou hranici. Nemůžete se přeci zbavovat vlastních blízkých chábrů (společníků) jen proto, že se nechcete dělit, či vracet dluhy, což už jsem jednou zažil v jiném českém případě známým jako JUNO. (Pozn. autora.: Jde o případ vydírání a přípravy vraždy, za kterou stál podnikatel Petr Junek). I gangsteři mají svá pravidla a uznávají své nepsané zákony. Jenže Radek je nedodržuje. To je ten problém, který ho jednou dožene, a možná už dohnal,“ vysvětluje Miloš Potiška.
A ještě jednou podtrhává, že si stojí za vším, co řekl. „Zažil jsem to. Žil jsem v tom a mám řadu listinných důkazů, o které se mohu opřít,“ uzavřel korunní svědek kauzy Krejčíř.
