KMENTA.CZ

Prostředí českého organizovaného zločinu se stalo předlohou pro film Gangster KA, který právě míří do kin, i pro jeho druhý díl, které bude mít premiéru v listopadu. Série je volně inspirovaná příběhem skutečného zločince Radovana Krejčíře, který sepsal náš reportér Jaroslav Kmenta.

Jednou takhle se scénáristou a režisérem Honzou Pachlem sedíme v kavárně a hádáme se. „Hele, já bych toho Káčka nechal sežrat žralokama. Co ty na to?“ Nebo: „Toho Siváka by mohla odprásknout výbušnina v dronu, ne?“ Nebo: „Toho policajta hodíme do sudu, nebo rozpustíme v kyselině?“

Teprve pak mi došlo, že před námi stojí k smrti vyděšená servírka, které se třesou ruce. Byli jsme tak unešení debatou o zabíjení některých postav z našeho připravovaného filmu, že jsme si neuvědomili, co tím můžeme způsobit. „Nebojte, nejsme vrahouni, jen vymýšlíme zápletky do filmu!“ začal jsem nebohé servírce vysvětlovat. Bylo vidět, že se jí dost ulevilo.

I takhle vypadala práce nad scénářem k filmu Gangster KA, který jde právě do kin. Mordů, podvodů a nejrůznějších zvláštních příhod bylo nakonec tolik, že nashromážděný materiál vydal na dva filmy. Ten druhý s názvem Gangster KA – Afričan bude mít premiéru koncem listopadu.

Vybásnili jsme si i honičku

Radovan Krejčíř patřil k bossům organizovaného zločinu. V Česku byl před pár lety odsouzen v nepřítomnosti na deset a půl roku vězení za daňové podvody. V nepřítomnosti, neboť v roce 2005 utekl ze své černošické vily plné detektivů, kteří ho přišli zatknout a udělat u něj domovní prohlídku. Po dvou letech na Seychelách se Krejčíř přemístil do Jihoafrické republiky, kde nyní sedí už druhý rok ve vazbě a čeká na verdikty několika soudů, v nichž čelí obžalobě z organizování vražd, vydírání a obchodu s drogami.

Nabídku dát dohromady námět české gangsterky jsem dostal od producenta Adama Dvořáka před dvěma lety. Seznámil mě s režisérem Janem Pachlem, který měl za sebou úspěšný televizní seriál Cirkus Bukowsky. A protože jsme si padli do noty, šlo to jako po másle. Já dodal příběh a zápletky, on tuto surovinu upravoval do podoby scénáře. Za rok jsme měli hotové „noty“ a začalo se natáčet.

Psát námět či scénář pro film je osvobozující. Při sepisování investigativních publicistických textů, což je moje hlavní práce, se totiž musím držet faktů, ověřených dokumentů a svědectví. A mnohdy není legrace tohle všechno sehnat a ověřit. Ve filmu naopak můžu popustit uzdu fantazie a nekoukat příliš na fakta. A tak jsem najednou mohl zabíjet, unášet a fabulovat, jak se mi zachtělo…

Nemuseli jsme třeba do filmu přesně „opisovat“ nudnou skutečnost, jak zločinci z podsvětí unesli Krejčířova otce. Podle policejních spisů si na něj počkali před domem, když odjížděl ráno do práce. Pak ho strčili do svého auta a odvezli. Do filmu jsme ale dali náznak klasické filmové honičky, na jejímž konci zločinci do stíhaného vozu vrazili, až se obrátil na střechu. A teprve pak gangsteři „Krejčíře seniora“ přestěhovali do svého vozu, unesli a zabili – jak, to prozrazovat nebudu.

Stačí vyřknout: „Carpaccio.“

Ve skutečnosti Krejčířova otce Lamberta údajně rozpustili v kyselině. Jenže Honza Pachl chtěl, aby se v kyselině rozpouštěl ve filmu někdo jiný… Proto se tato skutečná zápletka použila při popravě jiné postavy. Nebo jsem Honzovi vyprávěl skutečný osud jednoho českého podnikatele, který je oficiálně dodnes nezvěstný, ale v prostředí organizovaného zločinu se říká, že ho zmrazili na kvádr ledu, pak ho rozsekali na kousky a hodili do masokostní moučky. To režiséra a spoluscenáristu zaujalo a vymyslel filmovou zkratku, že jedna postava ve filmu skončí stručným konstatováním: „Carpaccio“.

Pro srovnání, když jsem psal faktografii o zavražděném bossovi Františku Mrázkovi, potřeboval jsem do jednoho odstavce napsat, co v den vraždy Mrázka dělal jeho obchodní partner Tomáš Pitr. Ten se v době, kdy jsem knihu psal, skrýval na útěku v cizině. Pamatuju, jak jsem tehdy přerušil psaní knihy a týden lítal po Praze a vyptával se na osudný den všech Pitrových blízkých..., než jsem zjistil, že v době vraždy Mrázka seděl Pitr doma u své přítelkyně a jedl řízek. Teprve pak jsem mohl v klidu pokračovat v psaní. A už tehdy jsem si říkal, jestli by nebylo snazší psát fiktivní příběhy než namáhavě zjišťovat a pečlivě ověřovat, jak to bylo doopravdy.

Kouzlo detailu a novinářského příběhu pro mě ovšem zůstává ze všeho nejbližší. Celý příběh s Krejčířem jsem dával dohromady téměř deset let. Vlastně od chvíle, kdy 18. června 2005 utekl ze své vily v Černošicích. Střádal jsem materiály, sbíral svědectví, ověřoval fakta. Bylo toho tolik, že nebylo možné veškerý děj udržet jen v hlavě, nebo v jednoduché osnově na pár listech papírů. Musel jsem si udělat rozsáhlou analýzu případu, což mi trvalo rok. Teprve pak jsem se mohl pustit do psaní knih. A do toho všeho přišel zmíněný producent Dvořák s nabídkou na film.

Zbabělý psychopat v politice

Jan Pachl měl od začátku jasno v tom, kdo bude hrát hlavní roli gangstera „Káčka“: Hynek Čermák. Já jsem tomu v první chvíli moc nevěřil: Čermák je malý, plešatý, milý herec. Opak vysokého, silného a vlasatého gaunera Krejčíře. Jenže pak jsem se s Čermákem sešel, povídali jsme si a já pochopil, že je to nejen charismatický herec, ale taky pěknej drsňák, když na to přijde. Možná i díky tomu, že se začátkem devadesátých let živil jako bodyguard a pro ránu nejde daleko. A holá hlava? Ve filmové branži žádný problém. Vlasy se přilepí a odlepí, maskéři jsou kouzelníci.

Dnes už to vím, a říkají to všichni, kdo ten film zatím viděli: Čermák jako gangster je geniální. Budí hrůzu, místy je milý, ale hlavně je naprosto svůj. Žádná kopie skutečného Krejčíře. „Kdybych ho hrál jako opravdového Krejčíře, byla by to nuda. Trochu jsem ho studoval. Sledoval jsem, jak mluví, jak se tváří, jak se hejbe. Pak jsem usoudil, že pro mě je takový člověk spíše symbolem zbabělce a zčásti psychopata. Tak jsem to zahrál takhle, lidi si aspoň uvědomí, kolik je kolem nás psychopatů, kteří mají vliv na vysokou politiku,“ řekl mi pak Čermák.

Snad to v klidu dopíšu

Vedle Čermáka ale ve filmu září ještě dva další gangsteři. Jeden se jmenuje Sivák, a kdybyste měli pocit, že v jeho postavě zčásti vidíte skutečného vládce českého polosvěta Vlastimila Spěváka, nebudete daleko od pravdy. Tím druhým gangsterem je kmotr Milota, jehož předobrazem je František Mrázek. Siváka hraje Alexej Pyško, Milotu ztvárnil Miroslav Etzler. Ti dva jsou na plátně ztělesněným zlem. Když dnes zavřu oči a budu si chtít vybavit gangstera, uvidím právě tyhle dva: Siváka a Milotu, čili Pyška a Etzlera. Jeden v koženém kabátě, druhý v uhlazeném kvádru.

Káčkova otce hraje Jaromír Hanzlík. Bohužel jsem nestihl zajít na žádný natáčecí den, kdy byl na place, ale jednu historku s ním přece jen mám. Chtěl jsem ho přesvědčit, aby mi poskytl rozhovor do Reportéra, ale byl neoblomný. „Ale jo, já vám řeknu pár slov k filmu, ale na rozhovor to nebude,“ řekl mi do telefonu. Zeptal jsem se tedy alespoň, co ho přimělo, že roli v téhle gangsterce vzal. „Když jsem si přečetl scénář, zavolal jsem režisérovi a říkám mu: ´Prosím vás, já myslel, že je to na základě skutečných událostí. Ale tohleto? To je fikce, že jo?´ A on mi povídá: ´Ne, to není fikce. To je z větší části realita.´ A já na to: ´Proboha, v čem to žijeme? To je strašný.´ I proto jsem to vzal.“ Pak mi Jaromír Hanzlík ještě řekl: „To prostředí, ve kterém se pohybujete, není přívětivé. Mám strach, aby vás nezabili.“

Ano, organizovaný zločin není přívětivý. Když jsem se například s jedním mafiánem ocitl na schůzce na osamělém místě za Prahou, nebylo mi do zpěvu, měl s sebou odsouzeného vraha jako bodyguarda. S druhým jsem se ocitl na Seychelách, kde si ze mě dělal „legraci“, že mě tady rovnou „rohne“ a pak zakope.

Naštěstí i mafiáni mají rádi gangsterky: Mrázek prý rád koukal na Kmotra, Krejčíř hltal Zjizvenou tvář. Věřím tedy, že ti bossové, kteří tu ještě zbyli, si třeba oblíbí i film Gangster KA, a budou se těšit na případná další pokračování. A já budu moci v klidu dopsat své knihy.

Jaroslav Kmenta

(Psáno pro magazín Reportér, viz: www.reportermagazin.cz)